Rád bych mezi námi srdečně přivítal Daniela Pitína, kterému vděčíme za letošní intervenci. Daniel Pitín je především malíř, skvělý malíř. Dlouho jsme ho měli v hledáčku, ale nevěděli, co by mohlo být tím správným mostem, jak by mohl vstoupit do našeho kostela. Až nám jednoho dne došlo, že Daniel jak ve svých filmech, tak ve svých obrazech pracuje s různými prostory, s modely prostorů. Vytváří si ve svém ateliéru strukturované instalace, které přenáší na plátno obrazu nebo snímá kamerou. Došlo nám, že jeho tvůrčí přístup je docela barokní, že jeho plátna zachycují jakási jeviště, která nejsou ve svém způsobu vystavění nepodobná baroknímu „jevišti“ našeho kostela. Daniel ve svém díle před diváka také staví „jiný prostor“, prostor vyjmutý z našeho běžného světa. A do něho vkládá různé fragmenty, útržky naší kultury, a to jak zlomky velkých historických děl, tak i záblesky či pozlátka popkultury.
Jsem také moc rád, že si jako vstup do našeho kostela vybral zrovna zpovědnice. Máme jich tu dvanáct. Dvanáct bran do jiného světa. Dvanáct skříní na hříchy, skříní na uzdravení paměti, skříní, které mají pomáhat s přiznáním vin a chyb. Dvanáct černých praček na špínu našich pochybení. U františkánů prý mají na klíčích od podobných zařízení dokonce napsáno: Zpovědnice – Popelnice. Jsou to nicméně ve svém důsledku nakonec i místa odpuštění, osvobození a nalezení nové cesty.
Naše zpovědnice zdobí jeden z nejkrásnějších raně barokních sochařských souborů v Čechách: dvanáct apoštolů od Jana Jiřího Bendla. Samotné zpovědnice drží také ještě další prim. Byly vyrobeny někdy mezi 1670 až 1680 a jsou jedním z nejstarších dochovaných souborů tohoto kdysi supermoderního, trendy nástroje. Nástroje, který však už dnes prakticky nikdo nepoužívá. A to ne proto, že by se u Salvátora nezpovídalo, na zpovědi se u nás čekají fronty, duchovní rozhovory jsou u nás i dnes velice žádané. Ale ty si našly v posledních dvaceti letech jiná místa svého konání. Daniel Pitín intervenuje svou obrazností, svými otázkami po osobní a kolektivní paměti příhodně právě do nepoužívaných zpovědnic, a tak je alespoň na chvíli budí z hlubokého spánku a vdechuje jim nový život.
Třetí a poslední poznámka: Umělecká díla a symbolicko-liturgické akce překračují intence jejich původců. Význam a obsahy uměleckých děl a intervencí zvláště jsou do jisté míry nezávislé na samotném autorovi a jeho záměru. Umění je ze své podstaty polyvalentní. Význam se utváří až v setkání, souhře uměleckého díla, daného kontextu, doby a samotného diváka. To samé platí o rituálních symbolických úkonech. Ani hlavní „liturgický performer“ nemá plně v rukou, co si návštěvník bohoslužby z jeho slov, z úkonů, z biblických čtení odnáší. Tento aspektem určité významové otevřenosti, do které může vstoupit jak divák, tak i další podněty třetích stran, mají umění a liturgie společný.
Malý osobní příklad: Když jsem uviděl jednu malou Pitínovu koláž, kterou připravil pro naši intervenci, tak mě až zamrazilo. Na koláži je příď záoceánského parníku, který má místo nástavby věž zámku nebo dokonce kostela. Loď se jmenuje Espenheim a kdysi jí jako kapitán čas od času velel i můj táta. Na úplně stejné lodi jen jiného jména jsem i já pravidelně trávil dlouhé prázdninové měsíce, když jsem byl ještě dítě. Na přídi lodi je znak domovského přístavu, shodou okolností taktéž znak mého rodného města. V posledním půlroce se k této první etapě mého života intenzivně vracím. A to nejen myšlenkově. I letošního Silvestra jsem strávil u přátel v Rostocku, tak se ten domovský přístav jmenuje. A pak najednou před pár dny vidím dokonalou vizualizaci mého aktuálního přemýšlení zrovna v salvátorské zpovědnici. Co to všechno má znamenat?Jak číst toto znamení času určené jen mně samotnému?
Rád bych vám všem popřál, abyste si v Danielově intervenci našli také svůj malý mikropříběh, svou lodičku, která vás bude provázet touto postní dobou.
Norbert Schmidt
Popelec umělců 14. února 2018
