teologie (a) umění – Salve 1/07

nakladatelství Krystal OP
Praha 2007

Punkta k teologii umění

Klára Jelínková
Pojem křesťanského umění u Jacquesa Maritaina

Martin Bedřich
Josef Cibulka a moderní sakrální architektura

Pie Raymond Régamey OP
Poslušnost vnitřní výzvě

HENRI MATISSE A KAPLE VE VENCE

Norbert Schmidt
Stavba kaple dominikánek ve Vence

Dom Samuel OCSO
Modlitba a kultura
Matissovy myšlenky – pomoc pro modlitbu?

Úryvky z Deníku jednoho díla

CÍRKEV A UMĚNÍ V KOLÍNĚ NAD RÝNEM

Experiment Kolumba
Rozhovor s Joachimem kardinálem Meisnerem

Norbert Schmidt
Kostel jako prostor pro otázky
Friedhelm Mennekes SJ a Kunst-Station St. Peter v Kolíně nad Rýnem

Tajemství, kterým je Bůh, nelze vyjádřit pouze v kategoriích pravdy a lásky. Tajemství Boha, nejvyššího jsoucna, vyzařuje krásu. Je to krása celého stvoření. J. Prichard výstižně říká: „Křesťan- ství není jen nauka nebo morálka, nebo jen mystika a bratrství. Je tím vším, a ještě něčím navíc – uměním, živým zdrojem uměleckých děl, a to ve všech formách a nejrozmanitějších technikách.“

Dominik Duka OP

Odstup, který udržovala církev od moderního umění, odmítnutí, kterým ho v mnoha oblastech vítala, odpovídá skoro jako v zrcadle enormní skepsi, s kterou intelektuální publikum pohlíželo na výtvory novějšího křesťanského umění, ale také odpovídá způsobu, jakým toto publikum ignorovalo či zpochybňovalo výroky umělců avantgardy k možným religiózním souvislostem jejich díla.

Wieland Schmied

Křesťanské umění chápeme jako umění, které v sobě nese charakter křesťanství. Mladý muž o sobě neříká, že se bude věnovat křesťanskému umění, jako by o sobě řekl, že se bude věnovat zemědělství. Není školy, kde by se dalo křesťanskému umění naučit.

Jacques Maritain

Neoddávejme se snům! Následující desetiletí budou obtížná. Pokud nedojde k zázraku – a bylo by nemoudré na něj čekat se založenýma rukama –, bude se křesťanské společenství, tedy pevné jádro praktikujících křesťanů, dále zmenšovat. Ještě jsme nesestoupili až na dno. A přesto je obroda možná. Musíme v ni doufat a všemi silami na ní pracovat. Chceme-li překonat nadcházející těžká léta, nevystačíme si s pouhou nábožností. Nezbytnou výbavou bude duchovní život opřený o silnou a otevřenou kulturu, o teologii věrnou víře církve a o praxi dlouhé a vytrvalé modlitby. Kdo nebude žít duchovním životem, bude smeten. Duch svatý osvítí ty, kteří budou žít v Boží blízkosti, a ochrání je na každém kroku. Kristus bude žít s nimi, den za dnem, až do konce světa. Léta, která nadcházejí, budou pro ně těžká a nádherná.

Dom Samuel OCSO

Umění je vlastně první dcerou, nebo – chcete-li – první sestrou náboženství.Vlastně jedno od druhého nemůžeme s dobrým svědomím oddělit. Kultus, bohoslužba se projevuje, pokud je dobře slavena, v kultuře, má tedy už v tomto ohledu něco společného s uměním. Bída novověku spočívá podle mého v tom, že byla tato souvislost přerušena, že bylo umění odděleno od kultu. A pokud tomu tak je, tak kultura zajde, již nemá živé spojení se svým kořenem, a naopak kult ustrne v ritualismu. Potřebujeme obojí dohromady – jedno oživuje to druhé.

Dříve se při stavění zohledňoval i celý kosmos. Gotické katedrály Notre-Dame v severní Francii jsou prý také uspořádány tak, že zrcadlí souhvězdí Panny. To je kosmické! Dnes jsme bohužel skoro úplně ztratili vědomí o této kosmické dimenzi sakrálního prostoru. Přes veškeré naše vědomosti se z nás staly malé domácí myšky. Proto si přeji, abychom my, kněží a všichni vzdělaní křesťané, znovu objevili tuto dimenzi, která poukazuje nebesky vysoko nad náš normální život a jeho celý pragmatismus. Potřebujeme tuto dimenzi, abychom v našem nitru zcela nezakrněli. Ale protože nemůžeme k tomuto náhledu všichni dojít jako poustevníci v skrovné osamělosti, potřebujeme umění, aby nám pomohlo dohlédnout dál nad nás samé.

Joachim kardinál Meisner

Dnes, zdá se, není hlavním problémem „církevního umění“ nějaké „sulpiciánství“ – rozněžnělý přeslazený církevnický kýč –, proti kterému na stránkách svého L’Art Sacré v 30.–50. letech mobilizoval slavný dominikán otec Couturier. Dnes se u nás i v zahraničí spíše potýkáme na jedné straně s druhořadými napodobovateli a rozmělňovači avantgardy, kteří kupodivu od církve, která chce „něco současného“, stále tu a tam dostávají v dobré víře zakázky. Jinými slovy: současným problémem jsou úpadkové formy toho, co se ještě v 50. letech Couturier s velkými obtížemi snažil prosazovat. Na druhé straně se v západní církvi již delší dobu rozmáhá jakýsi nostalgický retrokult ikon. Reprodukce např. Rublevových ikon zaplavují katolické i evangelické kostely a spolu s vonnými tyčinkami i domácí „oltáříky“ mladých konvertitů. Jistě, pravé ikony jsou krásné, ale obliba jejich levných a lehce pořiditelných reprodukcí či imitací vzbuzuje neodbytnou otázku, není-li západní sakrální umění už vskutku vyčerpané? V horším případě vypovídá tato móda ikon o duchovní turistice à la „buddhisti z Vinohrad“. Nechybí dokonce ani snaha o spojení obou těchto slepých uliček. Existují teologové a umělci, kteří vidí budoucnost v jakémsi spojení Východu a Západu a malují „ikony“ barvami avantgardy 20. let minulého století…

Norbert Schmidt

Znalci mi řekli, že Tàpies prý nepřijímá žádné kněze. Tak jsem si vypůjčil snubní prsten pro sebe a ještě pro jednoho španělského spolubratra, který šel se mnou, abychom v něm nevzbudili žádné podezření. takto okroužkovaní jsme šli vzletně dělat interview. Běželo výborně, dokonce jsme z něho vyloudili poznámky o církvi v Katalánsku. Na konci nám také nalil dobré víno, ale najednou se při pohledu na mou ruku zeptal: „Jste ženatý?“ Odpověděl jsem: „Ehm – jo, jo,“ a rozpačitě jsem doplnil „In a way“. „A máte také děti?“ Zděšeně jsem vyhýbavě řekl: „Ne, ne, ještě jsme neměli to štěstí…“ Ó Bože, to bylo trapné. Rozhovor se pak stočil na otevřené možnosti spolupráce mezi církví a současným uměním a tàpies nám vyprávěl příběh, jak jeden katalánský klášter pomáhal schovávat pronásledované odpůrce tehdejšího Francova režimu. Člověk by měl pořád rozlišovat na jedné straně kolaboraci církve a na druhé spolupráci jednotlivých kněží a klášterů s opozicí. Rozhovor tak skončil velice živě. A já jsem se odvážil Tàpiesovi říci, že nejsem ženatý, ale že jsem kněz a že mi mnoho lidí říkalo, že nepřijímá kněze. Jako dobrotivý zpovědník se usmál a dal mi rozhřešení. Později jsme spolu natočili ještě další dvě interview.

Mnoho umělců chce v tomto zajímavém prostoru jednoduše udělat výstavu. Chtějí sebe a svou práci prezentovat ve zvláštním prostředí. to ale není smyslem sakrálního prostoru. Výstava u nás musí být vždy určitou konfrontací a inovací. Umělec musí být sehraný s prostorem, ne s náboženstvím, ne s určitou konfesí nebo já nevím s čím. Musí umět zasáhnout prostor v jeho slabém místě. A to musí poznat. Mnoho umělců se do našeho kostela po léta vrací a snaží se rozpoznat kvality jak prostoru jako prostoru, tak kvality našeho kostela jako prostoru sakrálního. Někdy se povede koncept nalézt a někdy také ne a umělec to nakonec vzdá. Umělec zde nemusí padat na kolena, ale musí vědět, kde se nachází, co zde jako umělec udělá a kolik toho udělat smí. Nesmí to být příliš silné, neboť ho pro stor udeří nazpět. Prostor jakožto prostor je zde to nejnebezpečnější, co existuje. Když k němu nenaleznu žádnou vnitřní osu, vždy mě a mé dílo zlomí.

Friedhelm Mennekes SJ