Jean-Pierre Abraham – Ar-men, Havran 2013, francouzský originál 1968
…
Znovu rozsvítit lampu. Vstoupit do kruhu. Jít. Vím to pokaždé, když nastupuju do služby, když se ocitám v zavřeném majáku: po letech dalekého bloudění je Armen cestou zpátky.
(…)
… tři knihy. Album Vermeerových obrazů. (…) Další obrazová kniha, ne tak velká. Fotografie z jednoho cisterciáckého kláštera, který nejspíš nikdy neuvidím. Celé noci jsem se do něj hroužil, procházel jsem jím, až jsem slyšel zvuk kroků na dlaždicích, chodil jsem klášterem ze světla do světla, dormitářem s nízkými okny, kostelem v hodině vigílií. Největší dobrodružství světa. Mystická architektura Cîteaux. Třetí kniha: básně Pierra Reverdyho.
Znám ty knihy nazpaměť. Nepotřebuju je. Nedokážu se s nimi rozloučit. Jako by bylo třeba projít skrze ně, aby člověk dospěl k oné skutečné samotě, o níž není co říci.
(…)
Ještě nikdy jsem neviděl, že by se maják tolik třásl. Okenní skla v Martinově pokoji rozbila vlna. Pokusili jsme se prozatímně ucpat otvor prkny, ale místnost je plná vody. Martin říká, že se utopí v posteli. Voda proniká pod okny v každém patře. V lucerně, kde je několik velkých skel prasklých, je třeba neustále vytírat.
(…)
S uchem přilepeným k přijímači jsme dokázali zachytit pár útržků půlnoční mše z monacké katedrály. Akordy na varhany. Hlas: „Ať chválí Hospodina netvoři a všechny propastné tůně, oheň, krupobití, sníh i mlha, bouřný vichr, který plní jeho slovo, horstva a všechny pahorky, ovocné stromy a všechny cedry, zvěř a všechna dobytčata, okřídlené ptactvo…“
(…)
Měl jsem v sobě myslím vše k tomu, abych dospěl k té prosté sebedůvěře oněch mnichů! Co jsem z toho udělal? Jsem si jist, že jejich způsob sestavování špatných kamenů tak, aby uvěznily světlo a přiměly je točit se, jim umožňoval vidět Boha: násilím ho nutili, aby vyjevil svou výšku a hloubku, svou strohou tvář. Jejich víra nebyla přeslazená. Jas svítání býval triumfální.
A já za svítání budu ještě příliš unaven, než abych se díval, s hořkostí v ústech, ztěžklýma očima. Na úsvitu je většinou všechno v tahu.
(…)
Každému jeho velrybu. Jonáši, směšný proroku, co se vždy vyjeveně opožďuješ za událostmi, bratře, závidím ti tvé vděčné srdce v tom slizkém břiše! Já se k tvé chvále nepřipojím. My neplujeme k pobřeží. A kdo celou plavbu řídí?
(…)
Milord se za svými zlatými brýlemi stále usmíval, vypadal nedostižně, ošoupané kalhoty, škrpály, tvář dobrou jako chléb. (…) Jeho kolega dnes ráno v osm hodin oznámil, že se v noci nechal spláchnout vlnou.
(…)
Příliš třpytivá slova kazí celou práci. A slova bez lesku, sestavená dohromady, někdy začnou společně zářit. Je to na místě? Nemyslím. Ještě nevím. Nechávám se příliš často okouzlit, než abych se neměl na pozoru. Ale tak skoupě! Je třeba času, aby na palubu vyšlo nějaké slovo. Ještě víc je ho třeba, aby se člověk odhodlal některé smést přes ní.
(…)
Noc. Oblouky kláštera, kulaté stěny mého schodiště.
Ty kameny nespojuje žádná malta. Drží vlastní vahou. Ty největší bloky třeli jeden o druhý, aby na sebe dokonale pasovaly.
Vše je jednoduché. Sotva viditelný hluboký řád a úžasná svoboda srdce. Žádný omyl, žádné zjevné váhání: duch, který toto vymyslel, se dokonale stáhl do pozadí za své dílo.
A to využití sebemenšího kamene. Předlouhá trpělivost spojená s momentální inspirací.
(…)
Chtěl bych vidět člověka, který se rozhodl tohle postavit. (Nejspíš nějaký blouznivec. Ale prý pokorný a plný obav.) Když poznal povahu skaliska a využitelnou plochu, předpokládám, že hned také věděl, jaká bude výška a síla světla. Pro něj už tam nahoře zářilo. Stačilo jen postavit věž, aby se k němu dosáhlo.
…
Recenze Jovanky Šotolové na iLiteratura.cz:
http://www.iliteratura.cz/…/34169/abraham-jean-pierre-ar-men
Video French lighthouses during stormy weather: