Josef Pleskot – Klášter a ocelárny

čtvrtek 25.3.2010, KTF UK

Na pozvání Centra teologie a umění bude ve čtvrtek 25. 3. 2010 v 18:00 hodin na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, Thákurova 3, přednášet přední český architekt Josef Pleskot. Jeho pražský AP ateliér je ve stejném čase ponořen do dvou projektů, proměny národní kulturní památky dolní oblasti Vítkovic v Ostravě a proměny dominikánského kláštera u sv. Jiljí v Praze. Dva projekty, které mají víc společného než rozdílného… Architekt Pleskot se na dvou konkrétních příkladech dotkne otázek po smyslu obnovy historických objektů. Jak vdechnout budovám nový život, nepřeměnit je v neudržitelné muzeální exponáty a zároveň uchovat dědictví minulosti i kontinuitu tradice?

Ing. arch. Josef Pleskot (* 1952) vede pražský AP ateliér od roku 1991. Tato projekční kancelář se zabývá rozsáhlou škálou úloh od prvotních urbanisticko-architektonických koncepcí až po realizace staveb v širokém spektru typologických druhů. Mezi jeho nejznámější realizace patří budova Vinařství Sonberk (2008); Ústředí ČSOB v Praze Radlicích (2007, hlavní cena Grand Prix OA 2008; Stavba roku 2007); rekonstrukce Zámeckého pivovaru v Litomyšli (2006); Přírodní stezka v Jelením příkopu a Průchod valem Prašného mostu v areálu Pražského hradu (2003, Brick Award 2004).

Setkání se pořádá ve spolupráci s teologickou revue Salve a Českou dominikánskou provincií.

Klášter a ocelárny [pdf ke stažení]

Klášter a ocelárny – svět práce a svět duchovní spolu souvisejí nejen formálně.

V 50. letech u nás probíhala cílená likvidace řeholních řádů. Západní kláštery postihla necílená paralyzace o pár desítek později. V 90. letech nás neminula direktivní likvidace těžkého průmyslu, na Západě proběhla o pár desítek let dříve. Naprosto vědomě a plánovaně jsme se začali zříkat kvalit, které dává člověku smysluplná práce a nadějeplná křesťanská spiritualita. Na přelomu 70. a 80. let začala konjunktura požitků a konzumu, které se staly snadno dostupnými (i bez práce). Vrcholu jsme si užili i my na přelomu tisíciletí – až do předloňska. Logicky přišla krize, ale nejde primárně o krizi ekonomickou, ale především o krizi hodnot, o krizi stability člověka na zemi.

Minulá doba, velice sebevědomá doba odstranila Boha a dosadila ideologa, ale tradiční symboly zachovala. My jsme dnes ve stavu zpochybnění všeho – žijeme v době divné relativizace. Na druhou stranu hledáme novou identitu, ztracené hodnoty a objevujeme schopnosti architektury mluvit – hledáme nové symboly pro novou identitu. Je čas zamýšlet se opět nad vertikálami?

Nad Vysokou pecí ve Vítkovicích se střídaly během nedávné minulosti různé symboly. Byl tu znak olomouckého arcibiskupství, rakousko-uherská orlice, hrozivý znak Velkoněmecké říše v době války a pak na dlouhou dobu rudý znak srpu a kladiva. Všechny tyto symboly však vždy přesahovalo konkrétní znamení ohně, záře a světla – znamení života. Dnes tu ale zůstaly jen kouř, smog, špína a dezorientace… Vítkovické železárny mají tradici trvající sto osmdesát let, to je spousta lidských životů, práce, utrpení i radosti. Jejich syrovost opuštěné zříceniny oslovuje, ale udělat z toho jenom památku slavné minulosti by mě nebavilo. Ocelárny je nutné proměnit, opět z nich udělat centrum města. Z prostředí modrých límečků chceme udělat místo bílých límečků: práci manuální by měla vystřídat práce duševní. Budou se tu konat konference, kongresy, bude tu místo pro vysoké školství, vědu, výzkum, ale i zábavu a kulturu. Měl by tu opět pulzovat život.

Zapojení církví a vůbec zájem o zabudování duchovní dimenze života do současné společnosti pokládám za zásadní téma. V klášteře dominikánů jsou mladí lidé, kteří věří tomu, co dělají, a chtějí své poslání rozvíjet. Jenže ve stavu, v jakém se budova nachází, to není možné – je to uzavřená barokní pevnost, o jejíž existenci koneckonců ví jen velice málo lidí. Tak dokonale je dnes klášter skryt a zahleděný sám do sebe. Klášter byl postaven v úplně jiné pastorační situaci, než v jaké se církev i společnost nacházejí nyní. Dominikáni potřebují, aby jejich budova dobře fungovala v podmínkách jednadvacátého století. Je potřeba klášter otevřít a pozvat dovnitř kolemjdoucí. Ostatně to je to, po čem dominikáni touží – být tu pro druhé.

Kostel sv. Jiljí má dostavěnou jen pravou věž, levá je zastřešená provizorně. Najdeme někdy sebevědomí k tomu, abychom tuto levou věž dostavěli? Aby dokonce převýšila tu věž pravou … a nikomu to nebylo přitom divné?

Ohlasy v médiích:

Český rozhlas 27.6.2010
Teresie Bečková:
Otevřená klauzura – proměna dominikánského kláštera u sv. Jiljí v Praze
http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/prameny_proudy/_zprava/752376