Bílá hora
Ekumenická bohoslužba
7. září 2014

poutní areál Panny Marie Vítězné na Bílé hoře
neděle 7. září 2014 v 18:00 hodin

předsedající:
Roman Mazur, pražský senior Českobratrské církve evangelické
Václav Malý, pomocný biskup pražský

oficiální zahájení programu Bílá hora 2014

Nová dočasná úprava hrobu padlých na Bílé hoře byla veřejnosti zpřístupněna při slavnostní ekumenické bohoslužbě 7. září 2014 v 18:00 v poutním areálu Panny Marie Vítězné na Bílé hoře za přítomnosti Romana Mazura, pražského seniora Českobratrské církve evangelické, a Václava Malého, pomocného biskupa pražského. Bohoslužby se dále zúčastili farářka CČSH v Lounech Helena Smolová, rektor kostela P. M. Vítězné na Bílé hoře Benedikt Kolaja OSB a emeritní arcibiskup pražský kardinál Miloslav Vlk. Bohoslužbou byl zároveň zahájen bohatý podzimní program doprovodných akcí s výmluvnou otázkou pod názvem: Co nás rozdělilo, může dnes spojovat?

Krátkou vernisáž umělecké intervence za účasti jejích autorů zahájil po ekumenické bohoslužbě v neděli 7. září v cca 18:45 kardinál Miloslav Vlk, který v roce 1999 společně s představiteli evangelických církví při pietním aktu právě na tomto místě uložil do země ostatky 42 můžu a 2 žen padlých v roce 1620.

 

 

Promluva Romana Mazura, pražského senior Českobratrské církve evangelické

Zápletky a peripetie evropského zápasu mezi protestanskou reformací a snahami o rekatolizaci byly nejednou neveselé a krvavé. Když šli např. evangeličtí šlechtici v průvodu 23. května 1618 na pražský Hrad, jen někteří z nich věděli, že v ten den nepůjde pouze o okázalou manifestaci nespokojenosti evangelické většiny s katolickými císařskými místodržícími. V tajném zasedání šlechtických vůdců den předem byli totiž dva z místodržících již odsouzeni k smrti. Jen mimořádnou shodou okolností místodržící následný lynč – pád ze 17 metrů – i se svým písařem přežili. Z katolické strany můžeme podobně jmenovat např. francouzskou bartolomějskou noc, kdy byli zákeřně a brutálně povražděny celé protestantské rodiny. Nebylo jistě náhodou, že po hrůzném třicetiletém válečném zápolení nebylo zřetelných vítězů ani poražených. Zůstala tu jen zničená střední Evropa a trýznivá, bolestná a hluboce rozdělující vzpomínka.

Zcela upřímně si musíme přiznat, že tato naše historie stará 400 let je ve svých nejhorších bodech v něčem podobná nejbrutálnějším mocenským sporům dneška, jak je sledujeme např. v aktuálních zprávách médií z Ukrajiny či Blízkého východu. Ve fanatickém nadšení pro věc pravdy, své pravdy, kterou považovali za dobrou, dokonce nejlepší, byli mnozí připraveni vylučovat či dokonce mocensky potlačovat názor či existence druhých, kteří měli zase jinou pravdu.

Buďme však jako synové a dcery postmoderny opatrní s příliš rychlým souzením středověkého „tmářství“. Věc není tak jednoduchá, jak se nám může na první pohled jevit. Rád bych to ukázal na jednom motivu z evangelijního čtení, které jsme před chvíli slyšeli. Ježíš nás podle něho učí, že máme Hospodina, svého Boha, milovat “celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.” Kdo jsme alespoň zdálky nahlédli do způsobu hebrejského myšlení, kterým se zde tato moudrost vyjadřuje, musíme zpozornět. Ta formulace je nesmírně silná. Např. „srdce“ bylo pro tehdejší kulturu nehlubším jádrem osobnosti, tím, co nás zevnitř nás charakterizuje a formuje, na čem nám nejvíce záleží, pro co nejvíce hoříme. Jinými slovy: Ježíš nás učí, že ve věcech víry v Boha se máme nasadit naplno, na sto procent. Své myšlení, konání, energii, sílu… A na tomto místě si musíme uvědomit, že přinejmenším někteří ze znepřátelených stran středověkého souboje byli z hloubi svého srdce přesvědčeni, že bojem s druhými slouží svému Bohu.

Poučením z historie sváru mezi katolíky a protestanty jistě nemá být to, že by snad ve věcech křesťanské víry, naděje a lásky tehdy nebo dnes nešlo o mnoho. Jde o mnoho. Jde přece o samotného Boha a člověka jako jeho obraz. Jde o život i smrt, o věčný život a věčnou smrt, o naději i zmar lidské existence. A podle svého poznání se máme na cestě, kterou jsme rozpoznali jako Boží poslání pro nás, nasadit celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.

To jiní, snad správné poučení bych si dovolil formulovat poukazem na opatrnost při výběru metod, které ve svatém zápalu pro dobrou věc – a to teď myslím bez jakékoli ironie – užíváme. Naši kolegové při podobném ekumenickém setkání v roce 1999 několikrát citovali klíčovou myšlenku Deklarace o náboženské svobodě druhého vatikánského koncilu. Jistě stojí za to, aby byla citována i dnes: “Pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a při tom mocně.”

Vydání počtu z vlastního svědectví, vlastní moudrosti inspirované evangeliem Ježíše Krista nebo jeho jinými následovníky. Obětavá služba na všech frontách církevního i společenského života. Transparentní a mírné ovlivňování veřejného mínění a společnosti – jen tyto a podobné zbraně patří do arzenálu bojovníků za Boží pravdu. Vnější donucovací moc, agrese, manipulace – ty naopak ne.

To nás učí nejen smutné a krvavé kapitoly mezikřesťanského soužití, ale zcela jistě rovněž následná evropská sekularizace. Evropskou sekularizaci vnímám jako Boží soud nad rozdělenou evropskou církvi. Všimněme si, že americkou kulturu, která byla v náboženském kontextu od počátku koncipována jako nábožensky pluralitní, sekularizace zasáhla mnohem slaběji a jiným způsobem než Evropu. Není náhodou, že u o počátku onoho, dle mého názoru moudřejšího, amerického modelu, stáli právě ti, kteří utíkali z Evropy zdevastované mezikonfesijními válkami. Sami utíkali před mocenským potlačováním a pronásledováním, ale rozhodli se, že sami jako zakladatelé nového modelu programově nikoho potlačovat nebudou.

S touto moudrostí, za kterou obě naše strany v 17. a 18. století bolestně zaplatily, stojíme společně tváří v tvář novým úkolům. Společně musíme sekularizovanou společnosti oslovit s nárokem pravdy, Boží pravdy, za kterou stojí za to nasadit všechny své síly, dokonce celý svůj život, a to ve službě a ve svědectví. A společně musíme najít najít i moudrý postoj tváří v tvář islámu. Na jednu stranu chápat, že právě věci víry, náboženství jsou právem mnohými lidmi považovaný za ty nejdůležitější a nejpozsvátnější. Na druhou stranu však umět vydat zřetelné svědectví, že i v soubojích věr a vyznání jsou cesty násilí a vnějšího donucování evidentně slepé. Kéž nám k tomu na další, již společné ekumenické cestě dopomáhá samotný Pán Bůh.

 

 


Promluva biskupa Václava Malého

Bratr už řekl všechno, takže nevím, co bych ještě k tomu dodal, protože naprosto souhlasím. Zdá se mi, že je třeba bitvu na Bílé hoře odmytologizovat. Kolik ideologicky podbarvené literatury o tom vyšlo, kolik ideologicky zabarvených postojů zaujímaly v dějinách různé osobnosti k této události. A vyvozovalo se z toho něco, co sloužilo momentálním představám té nebo oné generace. Díky Bohu za to, že ta doba je pryč, že je dnes možno střízlivě poznat, co se tehdy v kontextu evropských dějin událo, že není třeba přeceňovat její význam, není třeba ani ubírat.

Žoldáci byli lidé, kteří neměli zájem na nějakých ideálech. Byli to lidé bez domova, kteří šli tam, kde se jim více platilo. Byli to kočovníci, žádní zbožní poutníci. A mocní, kteří je ovládali, často s křesťanstvím neměli moc společného, i když se k němu hlásili, protože hájili své zájmy a ztratili ze zřetele konkrétního člověka. Jistěže každé zevšeobecňování je svízelné, může být scestné, ale na druhé straně není třeba si tu dobu idealizovat.

Zaznělo zde slovo Ježíšovo „Co je císařovo, dejte císaři, co je Božího, dejte Bohu“. Bohužel tento Ježíšův výrok byl tolika způsoby zneužíván lidmi, kteří zakrývali svůj strach, své ambice, že je třeba být s tím i s oním. A někdy se to spíše klonilo na stranu císaře. Ježíš to nepopírá. Musí být nějaká společenská autorita, člověk má zodpovědnost vůči společnosti i v záležitostech finančních. Obraz na minci – ano, patří císaři, ale my jakožto obraz Boží patříme Bohu zcela – svým smýšlením, jednáním, protože Bůh svobodně přistupuje ke každému z nás. A my jako křesťané máme vyznamenání, šanci vyplývající z poznání, že můžeme odpovědně rozvíjet svoji svobodu. Bůh se nevnucuje, Bůh neoslňuje, ale Bůh se nabízí. Nabízí ne něco, ale sám sebe. A tím nejzazším a nejpřesvědčivějším způsobem to prokázal jeho Syn Ježíš. A proto ten, kdo se hlásí k Ježíšovu odkazu, hledá především Boží přítomnost. Jak řekla už sestra představená na začátku tohoto setkání, dnes v katolické církvi jsme při bohoslužbách slyšeli úryvek evangelia, v němž Ježíš říká „Kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já mezi nimi“. Ne boj, ne soupeření, ale hledání této cesty – zintenzivňování Boží přítomnosti v tomto světě.

Je třeba uzdravit historickou paměť. Nezapomínat, ale zároveň neutkvět, protože máme šanci svědčit spolu. Jako křesťané máme společnou zodpovědnost za evangelium, za to, aby i naše česká společnost na prahu 21. století něco zahlédla z nabídky, kterou je sám Ježíš Kristus. Máme šanci uzdravovat a nabízet. Předpokladem je vidět konkrétního člověka.

Zemřelý papež Jan Pavel II. řekl, že „člověk je cestou církve“. Ne ideje, ne zájmy, ani ne národ, ani zájmové skupiny – to všecko může hrát někdy svoji roli – ale člověk jako takový.

Máme šanci, jak říká současný papež František, přesvědčovat přitažlivostí, hloubkou svého žitého evangelia. Můžeme kráčet spolu, navzdory různosti, navzdory rozdílnosti některých našich tradic. To je odkazem tohoto setkání. Bílá hora je poučením. Kéž už by se nikdy minulé násilné způsoby v našich dějinách společného kráčení křesťanů neopakovaly.

 

 

foto © Petr Neubert

 

Bílá hora 2014
Co nás rozdělilo, může dnes spojovat?
program akcí